Lorraininy šílenosti
Na každém tahu záleží...
Zatnout zuby a...JÍT!!
Rubrika Já,já a zase já-))Nejsem pobožná...
Věřím, že "COSI" někde existuje, ale, ač pokřtěná, nejsem věřící...
Nikdo mne k tomu nikdy nevedl...
V kostele byla jsem několikrát, ale....
Pokaždé na čumendu.
Podívat se....
Ne za účelem víry...
..........................................
Zemřela.
Ta stará paní, co "stará" byla pouze věkem.
95...
Skoro...
..........................................
Chodila jsem k ní "zkoušet" na klavír....
Půl roku...
Pak mi naši klavír koupili...
A zadalších půl roku přestalo mne to bavit.
Jako ostatně tolik jiných věcí....
..........................................
Za posledních dvaadvacet let, co bydlím jinde, potkávala jsem ji jen zřídka...
Znáte to...
Přijedete autem, zalezete do domu a pak zase do auta a domů...
..........................................
Zemřela...
A já šla na pohřeb...
Logické...
Jenže....
BYL V KOSTELE...
..........................................
Stála jsem u zrcadla a řešila, co na sebe.
Venku -22.
To říkal teploměr na kuchyňském okně.
Nesnáším zimu.
Balila jsem se do nánosů oblečení a připadala si, jako cibule...
"Jak dlouho může trvat rozloučení v kostele?" ptala jsem se...
"Asi tak hodinu.."
"Zmrznu!!!"
............................................
Nejen zima bylo to, z čeho měla jsem strach.
Taky uzavřený prostor a ten divný vzduch....
Ale...prostě jsem musela.
............................................
Sedla jsem si na dřevěnou lavici a pak už jsem prostě jen a jen opisovala....
Vstávala a sedala jsem s ostatními...
Nezpívala jsem – neznaje slov...
Poselství k Bohu?
Přiznávám, že jsem se vyděsila ...myslela jsem, že nějaké odříkat musí každý...
Naštěstí ne...
Přání sousedovi – ruky podání tomu vedle mne i za mnou...
.............................................
Skoro hodina...
.............................................
Vyprovodit přišlo jí mnoho lidí, ale nejsem si jistá, že já se rozloučila důstojně...
Neznalá...
Snaha se prý cení, jenže....
.............................................
V tom všem....zapomněla mi být zima.........
Věřím, že "COSI" někde existuje, ale, ač pokřtěná, nejsem věřící...
Nikdo mne k tomu nikdy nevedl...
V kostele byla jsem několikrát, ale....
Pokaždé na čumendu.
Podívat se....
Ne za účelem víry...
..........................................
Zemřela.
Ta stará paní, co "stará" byla pouze věkem.
95...
Skoro...
..........................................
Chodila jsem k ní "zkoušet" na klavír....
Půl roku...
Pak mi naši klavír koupili...
A zadalších půl roku přestalo mne to bavit.
Jako ostatně tolik jiných věcí....
..........................................
Za posledních dvaadvacet let, co bydlím jinde, potkávala jsem ji jen zřídka...
Znáte to...
Přijedete autem, zalezete do domu a pak zase do auta a domů...
..........................................
Zemřela...
A já šla na pohřeb...
Logické...
Jenže....
BYL V KOSTELE...
..........................................
Stála jsem u zrcadla a řešila, co na sebe.
Venku -22.
To říkal teploměr na kuchyňském okně.
Nesnáším zimu.
Balila jsem se do nánosů oblečení a připadala si, jako cibule...
"Jak dlouho může trvat rozloučení v kostele?" ptala jsem se...
"Asi tak hodinu.."
"Zmrznu!!!"
............................................
Nejen zima bylo to, z čeho měla jsem strach.
Taky uzavřený prostor a ten divný vzduch....
Ale...prostě jsem musela.
............................................
Sedla jsem si na dřevěnou lavici a pak už jsem prostě jen a jen opisovala....
Vstávala a sedala jsem s ostatními...
Nezpívala jsem – neznaje slov...
Poselství k Bohu?
Přiznávám, že jsem se vyděsila ...myslela jsem, že nějaké odříkat musí každý...
Naštěstí ne...
Přání sousedovi – ruky podání tomu vedle mne i za mnou...
.............................................
Skoro hodina...
.............................................
Vyprovodit přišlo jí mnoho lidí, ale nejsem si jistá, že já se rozloučila důstojně...
Neznalá...
Snaha se prý cení, jenže....
.............................................
V tom všem....zapomněla mi být zima.........
Komentáře (9)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Jsem taktéž pokřtěná. Dokonce jsem to dotáhla i k prvnímu svatému přijímaní, ale do kostela nechodím. jako škrvně mě tam tahala babička, teď už ji tak často nevidím, smířila se s dalším nevěřícím v rodině. A jak říkáš ty, stejně tak i já věřím, že "cosi" někde existuje.. jen mezi ty "kostelníky" nějak nezapadám no.
na pohřbu jsem byla jen párkrát, naposledy to byl manžel sestry mého dědy, moc jsem ho neznala a stejně jsem brečela jak želva, dodnes nevím proč..
na pohřbu jsem byla jen párkrát, naposledy to byl manžel sestry mého dědy, moc jsem ho neznala a stejně jsem brečela jak želva, dodnes nevím proč..
Je divný, jak je ten den jakoby celej poznamenanej ...Maminka má dneska narozeniny a najednou nějaké gratulace a přání vůbec nikomu nepřišly vhodné.Takže to oslavíme až v sobotu.
taky bulíš dřív, než začnou hrát? Já bych mohla dělat plačku.I když teda přiznávám, že v tom kostele mi to, jako pohřeb, vůbec nepřišlo....
hubu jsem neotevřela....až teda na konci...při kondolenci,nicméně jsem si opravdu připadala nepatřičně.
Slyšela jsem, že svatej je ten, kdo radostně udělá něco, do čeho se mu vůbec, ale vůbec nechce. Tedy v dobrém smyslu. Zmáklas to, i když možná ne příliš radostně, ale důstojně rozhodně ano. ;o)
souhlasím s Jarmilkou, důležité bylo být tam
já byla na pohřbu v kostele jednou a skončilo to tím, že mě probírali na zemi! Prostě jsem omdlela!
Důstojně nebo ne, hlavně že jsi tam byla! To je přeci jediné, co se počítá!
Důstojně nebo ne, hlavně že jsi tam byla! To je přeci jediné, co se počítá!
Ale jo, loučila ses důstojně. jestli jsi u toho tedy neskákala, nevřískala a nezpívala hip hop, bylo to důstojné.
Témata
Odkazy
Archivy
PRÁVĚ ČTU:
Reklama
Reklama
